Hladná dříve
Celkový pohled na Hladnou
Na pravém břehu Vltavy se nachází Hladná Hostecká, Hladná Pašovická a Hladná Doubravská.
Největší osadou se jménem Hladná je na levém břehu řeky Hladná Albrechtická, kterou tvořilo několik samot.
přívoz v Albrechtické Hladné kresba Jana Čáky, 50.léta. (Zmizela Vltava 1996)
Dva velkostatky - Kouty a Nový Dvůr - zde nacházelo zaměstnání několik místních obyvatel. Dále samota Kozín, častěji nazýván Koza, dvě chalupy - Kabele a Hronek. Na Albrechtickém potoce - ve strouze na Korečníku - kdysi stával klapající mlýn u Hovorků. Dnes je tam jen rozvalina. I rybníček vymizel, vyschl a zarostl. Také potok při větším suchu mizí a zarůstá. U řeky od jihu byla osamocená chalupa rybáka - Václava Hrdličky. Bývala to rybárna a dosud se zde říká U rybáků. Pod ní, po proudu, býval přívoz u Marků (Sobíšků, Milotů). Stávala tu i kolna, která sloužila kdysi k přepřahání šífařských koní.
Přívoz v r. 1925
V koutě za mostem, při soutoku Albrechtického potoku s Vltavou, stávaly dvě chalupy, Husů a Myslíků. Nad nimi ve stráni stála chalupa Hadačů. V Albrechtické Hladné bývala také hospoda u Dědičů. Ta se proslavila tanečními večery zvanými "babské hody".
Uprostřed vesnice stojí křížek s datací 1852. Postaven byl zřejmě v souvislosti s epidemií cholery v květnu 1850.Ta si vyžádala na Hladné 4 oběti. Rybáku, Františku Vodrážkovi z chalupy č.6, zemřely v jednom týdnu žena, dcera a otec. Také plavec Tomáš Novotný z chalupy č.17 choleře podlehl. Druhá epidemie cholery na Albrechticku v r.1855 se Hladné vyhnula.
Pod lipami u křížku se ve 40. a 50.letech 20. století konaly v květnu každý večer tzv. májové pobožnosti. Liturgii četla paní Hrdličková. Ostatní ženy se modlily a nakonec vždy zpívaly mariánské písně. Bývaly to krásné večery plné pokory, modliteb, svátečního rozjímání a sousedského rokování. S nemocí paní Hrdličkové "májové" skončily.
Z církevních staveb lze uvést jen soukromou kapli u statku Nový Dvůr, kterou nechal po 2.sv. válce postavit a vysvětit tehdejší majitel statku Jan Hájíček.
Zajímavostí na Albrechtické Hladné je mostní pilíř. Most se začal stavět za první republiky. Během 2. sv. války byla stavba zastavena a již nikdy obnovena nebyla.
Torzo mostního pilíře na Albrechtické Hladné Bunkr v Doubravské Hladné
Bunkr byl postaven v r.1938. Když v r.1939 Němci bunkry likvidovali, nemohl být tento bunkr odstřelen, protože stál v blízkosti stavení - hospody u Růžičků. (Podobný osud má i bunkr v nedalekých Pašovicích.)
Hospoda u Růžičků
Dřívější život na Albrechtické Hladné byl neobyčejný. Těžký, tvrdý, plný práce a potu, ale i šťastný, radostný, plný písniček a smíchu.
Život na Hladné - 1940 - 1959 (fotografie z kroniky rodiny Husových, autorem většinou z nich je pan Václav Seidl):
Jarní záplavy často zatápěly zahrady i domy. Nejvíce byla ohrožena hospoda u Růžičků na pravém břehu Vltavy - v Doubravské Hladné. Chalupy bývaly ohrožovány i dřenicemi, tj. jarní odplouvání tajících ledů na řece. Největší povodeň byla v r. 1954. Tato povodeň byla obrovskou a naštěstí úspěšnou zatěžkávací zkouškou pro čerstvě dostavěnou Slapskou přehradu. (V té době možná vznikl nepravdivý mýtus, že Vltavská kaskáda může ochránit Prahu před každou povodní.) Při záchranných pracích byl osloven také vrátný Josef Husa z Hladné, jehož mimořádně detailní znalosti řeky Vltavy pomáhaly při odklízení naplaveného dřeva apod.
Hospoda u Růžičků na Hladné, při povodni 1954
V letních měsících přijížděli letní hosté (Pražáci) a hned bylo veselo. Řadu let trávila u rodiny Husových na Hladné každé léto rodina Zrubeckých: známý a úspěšný rybář a společník Bohuslav Zrubecký, jeho žena Anna a syn Bohuslav. Dále rodina Václava Seidla, nadšeného a obětavého fotografa. Díky jeho veliké zálibě ve fotografování máme zdokumentovaný život na Hladné v 50.-60.letech 20.st. A mnoho jeho fotek naleznete právě na tomto webu.
Obyvatelé osady Hladná se živili zemědělstvím. Obtížně a pracně obdělávali svá malá políčka na stráních. K práci využívali kravské potahy, někdy koně a v posledních letech někdy traktor. V chalupách se svítilo petrolejovou, někdy plynovou lampou. Elektřina byla zavedena až v r.1961.
Obživa z hospodářství bývala chudá, proto měl každý muž ještě nějaké řemeslo (zedník, tesař, truhlář, košíkář, šenkýř, švec apod.). Ale nejvíce zde bylo plavců. Hlavně z chalup u řeky. Nejlepší plavci byli z plaveckých rodin, kde se řemeslo dědilo z otce na syna. Plavecké řemeslo provozovali voraři v letních měsících. V zimě vykonávali své jiné řemeslo nebo pracovali jako lesní dělníci. Více na Plavci na Hladné.
Vaziště vorů na Hladné, po polomu 1940, foto z r. 1941
Dostavba Orlické přehrady zcela změnila život i
na Albrechtické Hladné. Zatopeno bylo vltavské údolí se svými malebnými
zákoutími. Vykoupeno bylo 6 domů, z toho 5 domů bylo zatopeno. Zatopen byl i
přívoz - velmi romantické místo, kde se potkávali různí lidé. Bývaly tu
pramice (lodě) pro osoby a velký prám pro auta nebo jiné veliké náklady. Přívoz
byl spojnicí s Hladnou na pravém břehu Vltavy, především s Hladnou Doubravskou.
Na kopci nad řekou zůstaly malé skupinky chalup - Hladná Hostecká a Hladná
Pašovická.
Nejvýznamnější a neznámější byla již zmiňovaná plavecká hospoda u Růžičků (Študentů, Milotů) v Doubravské Hladné, která byla proslulá
plaveckými bály. Bohužel byla také zatopena. Pod vodou zmizel i most přes Albrechtický potok, oblíbené místo
k dostaveníčkům. Také
některé studny a studánky zalila voda Orlického jezera. Proto byl na Hladné
v r. 1972 zaveden vodovod z Albrechtic.
Do roku 1959 musela být zbourána všechna stavení u řeky, určená k demolici (výstavba Orlické přehrady).
Zbourání domu č.22 u Husů, 1959.
Pohled na Albrechtickou Hladnou těšně před napuštěním Orlické přehrady. Vpravo dole jsou vidět zbytky základů domů.
Asi 2 km od poslední chalupy na Hladné stával Nový Mlýn. Stával zde odedávna. První písemné zmínky jsou z r.1718. Mlýn a
přívoz v r.1928 koupil Adolf Schwarzenberg. Mlýn nechal zbourat a vybudoval zde
už v r.1929 novou moderní elektrárnu, která zásobovala elektřinou protivínský
pivovar a okolí. Jez byl zvýšen na 2,80m a při levém břehu byla vybudována
vorová propusť (šlajsna), také velmi moderní. 70m dlouhá, 6,2m široká s 22
retardéry, to znamená kamennými vlnovkami na dně propusti, které zpomalují tok
vody. Proplutí šlasjnou - retardérkou - vorovým pramenem nebo jakoukoliv lodí
vyžadovalo velkou zkušenost, obratnost a i odvahu. Pro tuto svou výjimečnost bývala
tato šlajsna dokonalým místem pro testování vodáckého umění při závodech
kanoistů České Budějovice - Praha. Tuto podívanou jsme si málokdy nechali ujít.
Při nízkém stavu vodní hladiny v jezeře máme možnost projít se po šífarně (navigaci či potahové cestě), tj. po kamenné cestě na břehu řeky, kde kdysi šífařští koně tahali prázdné šífy (lodě) po řece proti proudu z Prahy do Českých Budějovic. Na šífech se totiž vozila rakouská sůl v bečkách a jiné zboží z Českých Budějovic do Prahy. Šífařští kočí museli být mužové zdraví, zdatní, silní a pohotoví. Celou cestu z Prahy do Č.Budějovic šli za svými koňmi pěšky. Cesta trvala 5-6 dnů. Byla to veliká dřina. Někdy museli zapřahat současně několik párů koní. Vyprávělo se o nich, že v jedné ruce drželi opratě, v druhé bič a v ústech měli nůž. To pro případ, že by koňům hrozilo velké nebezpečí - pád do vody apod. - a bylo by nutné okamžitě přeřezat prostraňky (tažná lana), kterými kůň táhl náklad.
Kresba Ant. Levý: Koníčkování, xylografie
Vybudováním železnice Praha - Vídeň v r. 1871 zmizeli šífařští koně i jejich kočí.
Válečná léta na Hladné
V 1. sv. válce padl na území dnešního Srbska František Husa (1892-1915). Ani jeho vrstevníci a sousedé - Myslík a Hadač - se z fronty nevrátili.
Ruským legionářem byl Václav Dědič a Jan Dvorský. Ten se na Hladné nenarodil, ale zapustil zde své kořeny.
2.sv. válka si nevyžádala oběti na životech Hladeňáků. Naopak. Byla zachráněna ruská rodina Dobie (matka a 3 děti). Od února 1945 do poloviny května 1945 se všichni skrývali v rodině Vojtěcha Husy za tichého a souhlasného mlčení všech Hladeňáků.
Tento silný příběh zpracovala Anna Husová (vnučka autorky textů webu Anny Husové) v rámci projektu Paměť národa - Post Bellum, více ZDE. Video o vzniku projektu animovaného příběhu:
Po válce od července 1945 necelý rok žila zase u Husů rodina německých uprchlíků, Tietze - matka a 4 synové. Obě rodiny - ruská i německá - byly zachráněny.
Kolorit vesničky se po naplnění Orlické přehrady zcela změnil. Zmizely přikrčené chaloupky u řeky, odešli svérázní Vltavané. Během času odešli i drobní hospodáři. Zmizela i domácí zvířata, koně, krávy, kozy, ovce. Pole obhospodařují podnikatelé. Ale život ve vesnici pokračuje.
"Line se krajinou, tiše si plyne,
s tajemnou hladinou jiná než jiné.
A život kolem ní vyrůstal věky,
vždy bylo dobré žít v okolí řeky."
Zpět na začátek stránky HLADNÁ DŘÍVE.