Plavci na Hladné

Plavecká osada Hladná, 50.léta:

Hladenští vrátní měli obvykle patent (tj. průkaz plavecké způsobilosti) na Lužnici a Vltavu do Prahy.

Na pravém břehu Vltavy žili známí hladenští vrátní a plavci: v Doubravské, Hostecké a Pašovické Hladné to byli Antonín Hrneček, Václav Novotný, Karel a František Beneš, Musil, Jan Tacl, Daneš, Václav Mleziva a Jan Vodrážka.

Na Albrechtické Hladné (na levém břehu Vltavy) žila také řada zkušených vrátných a plavců. Václav Dědič, Stanislav Dědič, Václav Sobíšek, Jan Milota, Václav Myslík, Jan Randák, Josef Hronek (ten prováděl křest plavců), Bohuslav Beneš, Václav Holšan, Stanislav a Václav Hrdlička, Josef Marek, Karel Kabele. (S hladenskými plavci také často ploul legendární vrátný František Pissinger z Doubravy, zvaný Machulín, a jeho syn František (nar.1910), také vrátný.)

Nejznámější plavecký rod na Albrechtické Hladné byl rod Husů.

Zakladatel plaveckého rodu byl Jan Husa (1826-1871) z Albrechtic, který v roce 1860 koupil na Hladné chalupu č.22. Stal se plavcem, vrátným a brzy i faktorem (to je něco jako manažer - prostředník mezi plavci a dřevařskou firmou, se kterou sjednával obchody). Musel znát obchodní praktiky a účetnictví. Míval vždy u sebe dost peněz a to bylo příčinou jeho neštěstí. "V roce 1871, když večer připloul s pramenem do Chuchle, zašel se svými plavci do hospody. Domluvil s nimi, aby vyplouli ve tři hodiny ráno a on sám že půjde pěšky do přístavu na Císařské louce. Zajistí tam včasné převzetí dřeva. Také se mluvilo o rozdělování peněz za tento ráz (jedna plavba do Prahy). Tohle zaslechl nějaký darebák a když Jan Husa vyrazil před svítáním ku Praze, vyčíhal si ho, zabil a oloupil. Našli ho v krvi pod zlíchovským kostelíčkem a na tom hřbitůvku ho potom i pohřbili.

Po Janu Husovi zůstalo pět dětí, dcera a čtyři synové. Když se to neštěstí stalo, bylo nejstaršímu - Františkovi - devět let. A jak ten se dostal na vodu? Jeho nebožtík otec Jan Husa vzal kdysi na pramen nějakého Hronka z Hladné a udělal z něj výborného plavce a vrátného. A ten Hronek vzal k sobě Františka Husu. Tak šla plavecká tradice dál." (Z vyprávění Vojtěcha Husy Janu Čákovi v knize Zmizelá Vltava.)

Krátký pramen pro přepravu ryb. Ryby byly převáženy ve zvláštních mělkých koších, tzv. haltýřích, zabudovaných do voru. Ilustrace z kroniky Vojtěcha Husy.

První syn Františka Husy, rovněž František (1892-1915) byl také plavec a vrátný. Padl v 1. sv. válce v Srbsku.

Druhý syn Františka - Josef Husa (1899-1981) - vynikající mezinárodní vrátný s patentem na Vltavu v celém toku i s přítoky: Lužnice, Malše, Otava a Labe od Mělníka do německého města Riesa. Josef Husa byl jedním z mála mezinárodních vrátných v naší republice. Proslul svou vynikající pamětí, mimořádnou fyzickou zdatností a úžasnou schopností vyprávět příběhy ze života nejen na řece. 

Vrátný Josef Husa s bratrem Vojtěchem a jeho dcerou Annou a Slávkem Dědičem.1955.

Třetí syn Františka - Vojtěch Husa (1908 - 1997), rovněž vrátný na Lužnici, Nežárce a Vltavě z Vyššího Brodu až do Prahy. Založil a vybudoval prosperující firmu - obchod dřívím a voroplavba. Bohužel v r.1946 byl nucen firmu zrušit. Potom pracoval jako zaměstnanec lesní správy Čížová v různých pozicích. Příležitostně i nadále ploul prameny, nejčastěji s bratrem Josefem - na začátku 50.let na stavbu vyrovnávací přehrady Kamýk nad Vltavou, později na stavbu Orlické přehrady. V r.1962 nastoupil do ČSAD Písek k lodní dopravě. Plavil se většinou na Orlickém jezeře s parníkem Družba jako kapitán ve funkci lodníka, až do odchodu do důchodu. Tenkrát byla pravidelná linka Přehrada Orlík - Týn nad Vltavou. Nyní už dlouho - asi 10 let - parník na jezeře pravidelně nejezdí. 

Hladná Husů a Myslíků

Anna Husová a dům č.22

Vojtěch Husa a Karel Kabele (sedící vpravo), V.Dědič, 1955

Vojtěch Husa v Červenských proudech, 1942

Turisté na Hladné, parník Družba 1970

Lodník Vojtěch Husa, 1970

Vojtěch Husa s vnukem Václavem a s bratrem Josefem. 1970.

Vojtěch Husa, Anenská pouť na Hladné, 1995

Také čtvrtý syn Františka - Václav Husa (1912 - 1989) - se vyučil zedníkem a také se stal vrátným na Lužnici a Vltavě do Prahy.

Synové Vojtěcha Husy - Václav (1930 - 2021) a Miroslav (1932 - 2021) také plouli na pramenu s otcem nebo strýcem ještě až do Prahy (před dostavbou přehrady Slapy v r. 1954).

 Z Václava Husy se stal velmi dobrý plavec. Díky jeho zkušenostem, encyklopedickým znalostem a vynikající paměti máme zdokumentovanou historii voroplavby na Vltavě. A tento nejstarší žijící vorař v Čechách býval i nadšeným a úspěšným rybářem. Jeho úlovek sumce o váze 38 kg a délce 170 cm se zaznamenal nejen v rodinné kronice Husových.

Byl také nadšeným houbařem ...

a především zábavným vypravěčem s neuvěřitelnou pamětí a energíí...

Václav Husa byl zván jako odborný dohled nad stavbou a plavbou "ukázkových" vorových pramenů v letech 2011-2013, které připomínaly tradici voroplavby v Čechách.

Byl emeritním plavcem - členem týmu společnosti Voroplavba Radek Šťovíček v Českém Krumlově. Velmi rád se zúčastňoval zahájení poutních plaveb "Po stopách vltavských plavců" a dalších akcí této společnosti.

Václav Husa byl čestným členem spolku VLTAVAN Davle a VLTAVAN Purkarec.

U příležitosti jeho 80. narozenin vyšel v časopis VITAL Plus článek Petra Putny KLÁD VŮNÍ MÁM RÁD. (To je také název písně, kterou P.Putna složil.) Článek najdete ZDE.

Václav Husa oslavil v roce 2020 své 90.narozeniny, na kterých dostal od zástupců spolku Vltavan Davle Řád sv. Jana Nepomuckého za zásluhy o udržování historie, tradic vorařství a šífařství v ČR a Evropě.

Karel VII. kníže ze Schwarzenbergu na návštěvě u Václava Husy, prosinec 2019, Domov pro seniory, Bechyně

Vzpomínání na Karla VI. ze Schwarzenbergu - viz příběh níže Z kroniky Husů  ("Podivný tulák")

V květnu 2021 byla natočena pro pořad Reportéři ČT reportáž s názvem POSLEDNÍ VORAŘ o Václavu Husovi a zapomenutém řemesle vorařství. Děkujeme redaktoru Davidu Vondráčkovi za její hezké a pečlivé zpracování.

Dne 26.7.2021 pan Václav Husa, poslední vorař v Čechách, zemřel - po krátké těžké nemoci, ve věku nedožitých 91 let.

Poslední rozloučení s posledním vorařem proběhlo 5.8.2021 na Lesním hřbitově v Písku.

Napuštěním Orlické přehrady v září 1960 voroplavba skončila a skončila také stoletá tradice plaveckého rodu Husů. Rod Husů po čtyři generace držel pověst zvlášť zkušených vltavanů.

Ukázku stavby vorového pramene a voroplavby připomněla rodina Husů na akci pořádané Městským muzeem Týn na Vltavou v r. 1981. Tradici vorařství připomínají v současnosti akce konané spolky Vltavan.

Zatopené vzpomínky na plavecký rod Husů ožily - Vít Smrčka, 2015

Vzpomínky z kroniky Husů

"Voda byla naše krev, dřevařina byl náš chleba."

Z vyprávění Vojtěcha Husy z Hladné (1908-1997)

Prokletý pramen

"Plavečina nebyla vždy jen práce veselá, stávaly se během plavby často i vážné nehody. O jedné, ke které došlo na Otavě, vím z vyprávění tatínka a bratra Josefa.

Stalo se to roku 1925. Vrátný Matásek, tehdy plaval pramen ze Strakonic. Pod Strakonicema je několik ohybů, jeden z nich jde velmi ostře doprava. Muselo se tam šrekovat na dva šreky a často lezl předák po břehu. To pak plavci museli drouhem nebo sochorem pomáhat, aby se předák dostal zpátky na vodu. Tenkrát si jeden z plavců, co plul s Matáskem, dal drouh, neboli váhu (230 - 250 cm dlouhá kulatina 10 - 14 cm silná, určená ke zvedání) na pravé rameno, ale jak nadzvedl, vor popolejzal, váha chytila za suk u klády voru a ten plavec, jak měl váhu na pravém rameně, ji nemohl shodit. Upadl, váha na krku ho povalila, předák na něj vlezl a rozmačkal ho.

Když toho nešťastného chlapce pohřbili, zjednal vrátný Matásek jiného plavce, aby ten pramen dopluli. Ráno přišli k pramenu a vrátný říká tomu zjednanému plavci, který šel na zadák: "Je mlha, a tak nebudu vidět dozadu. Až zavolám, odvaž a šňůru si dej pořádně na náklad. Na spodku ji nenechávej, aby ti nepropadla a nechytila za nějakou skálu ve dně."

Rozkaz byl správný, ale jak už to bývá, často má učedník lepší rozum než sám mistr. Tak i plavec na zadáku si nechal šňůru natahanou přes spodkové klády. Stál na voru, okolo nohou lano, které propadlo, chytilo ho za nohu, zadrhlo se, utrhlo svlak i s opačinou a plavcem a přeřízlo mu nohu až na kost. Noha pak musela být amputována. Matásek byl zkušený vrátný a velmi dobrý člověk, a takovou tuplovanou smůlu na jednom pramenu tenkrát zažil.

Pomník tragicky zemřelým plavcům ve tvaru kotvy byl postaven v Purkarci."

O jednoho víc

"Z Kamýka nad Vltavou bývalo kdysi nejlepší spojení do Prahy po vorech nebo šífech. Když se ráno vyrazilo ve čtyři z Kamýka, ve čtyři odpoledne jste už byli v Praze.

S tatínkem a bratrem Josefem takhle jednou jela jedna mladá paní, manželka bankovního úředníka. Nastával její čas a chtěla slehnout v Praze. Všechno ale dopadlo jinak. Počasí bylo pěkné, voda taky, a tak cesta rychle ubíhala. Mladá paní si hověla na dvou otýpkách slámy. Ale najednou začala pofňukávat a za chvíli už naříkat. Tatínek měl tenkrát s sebou v těchto věcech zkušeného plavce a ten zhodnotil situaci takto: "Než dojedeme do Prahy bude nás o jednoho víc." Hned dal do hrnců na kafe vařit vodu. Tatínek s bratrem se staral ve Štěchovických proudech sám o pramen a plavec Valka o rodičku. Umyl si ruce a dělal porodní asistentku. Než dojeli do Štěchovic, bylo po bolestech a mladá paní už objímala synáčka.

Ve Štěchovicích od poříčního dozorce se zavolalo do banky manželovi té novopečené maminky, ten obstaral fiakr (kočár) a doktora a jeli naproti. Na Zbraslavi přešla mladá paní i se synáčkem za pomocí manžela do kočáru a šťastný otec dal všem plavcům po dvou korunách. Valek tenkrát za své nemalé zásluhy dostal dokonce zlatou desetikorunu. On byl v tomto směru hodně zběhlý, měl hodně dětí a k porodům u nich ani asistentku nezvali."

Bouře na Vltavě

"Jeli jsme jednou z Lužnice s pramenem, bratr Josef, já, švagr Pletka a Brom z Újezda. Bylo vedro, hrozně mrtvo a ticho. Bratr říkal: "Tohle ticho je zlověstný. Na Hladnou máme 6 km, ale zažijeme bouřku ještě než tam dojedeme." A hádal dobře.

Sjeli jsme pod jez, blížíme se k Maškům, švagr zavolal na paní Maškovou, ta ho uvezla na břeh, měl odsud blízko domů. My popojeli Babice asi 300 m, když přišel uragán. Opřel se o vesla a my byli bezmocní. Předákem jsme vjeli rovně do levého břehu do vrb. Pramen zapadl zadkem na pravou stranu. Bratr s Bromem lezli po břiše dozadu, aby tam zadky uvázali a schovali se pod skálu. Já si lehl mezi šrekové ližiny (tenké klády) na druhém voru. Začaly padal kroupy velikosti slepičího vejce. Nepřeháním. Nikoho nás ty kroupy nezabili, ale byli jsme stlučeni dost. Já na sebe přitáhl otýpku třísek nad hlavu, jak jsem ležel mezi ližinama a ta mě od krup chránila. Vítr foukal proti vodě tak silný, že vlna za vlnou se přes mě přelejvala. Náklad na voru se trochu posunul ke straně a přimáčkl mě tak, že jsem nemohl ven. Švagr ze břehu na mě volal, já se ozýval, ale on mě neslyšel. Tak volal na bratra Josefa, že jsem asi mrtvý. Bratr ke mně utíkal a pomohl mi. Byli jsme tak zkřehlí a zdecimovaní, že jsme pramen srovnali po vodě, uvázali a šli domů 5 km pěšky. Byl jsem tak zkřehlý, že jsem ani boty neobul a šel jsem bos."

Z vyprávění Václava Husy, vltavského plavce z Hladné (nar. 1930)

Podivný tulák

"Bylo to v roce 1943. Pluli jsme tehdy z Hladné do Kamýka. Strýc Josef jako vrátný a další dva plavci. Připlouvali jsme na Červenou, když převozník Staněk k nám přivážel nějakého muže. Zarazil u předáku a ptal se strejdy, kam plave. Strýc odpověděl, že do Kamýka na pilu. Převozník na to řekl: "Tomuhle pánovi to stačí, vem ho s sebou." Ten člověk vylezl na vor, vypadal jak nějaký tremp nebo tulák. Já ho měl za pytláka. Podivný pocestný nebyl hovorný, prohlížel jen stráně nad řekou. Ani plavci nemluvili. (Byla válka, báli se o čemkoli mluvit.)

V Kamýku se podivný tulák ptal: "Pane Husa, kam chodíte do hospody?" Strýc odpověděl: "Můj děda i otec chodívali ke Krůtům, tak my tam taky chodíme." A tehdy se to stalo, vešli jsme do hospody, kde pan Krůta roznášel pivo. Otočil se na nás a povídá: "Za co vděčím vaší návštěvě, pane kníže?" My jsme všichni zůstali jako opařený. Ano, byl to Karel VI., kníže ze Schwarzenbergu.

Při rozloučení kníže řekl: "Jestli tuhle válku přežijeme a vrátím se na Orlík, tak vás všechny zvu." Toto pozvání využil jen můj strejda Josef v červenci v roce 1945. Po uvítání ho kníže provedl celým zámkem.

Až po válce jsme se dozvěděli, že orlický Karel Schwanzerberg vedl protinacistický odboj. Proto tenkrát prohlížel tu zalesněnou stráň u řeky a bunkry, které tam byly. V té době bydlel v Čimelicích a pracoval s ruční pilou jako lesní dělník. Na Orlík se po válce vrátil, jen na krátkou dobu."

Sedmimílové boty strejdy Josefa

"Bylo to asi v roce 1926. Vím to z vyprávění. Můj děda František spolu se strejdou Josefem a mým otcem Vojtěchem, který byl tehdy ještě kluk, připluli na Smíchov do přístavu. Po předání pramene otec s dědou jeli vlakem přes Zdice do Protivína, potom pěšky na Hladnou. Strejda Josef vyrazil s jinými plavci pěšky po plaveckých stezkách. Než přišli děda František s Vojtěchem z Protivína k řece pěšky na Hladnou, strejda Josef už čekal na druhém břehu řeky a volal: "Vojtěchu, pojď mě převézt." 

Bez vrátného

"Můj otec občas kupoval palivové dřevo v selských lesích ve stráních nad řekou. Tenkrát v tom čtyřicátém druhém měl také dřevo nad Černým Vírem nad Letošticí.

Když jsme tam připlouli, otec se šel podívat na břeh, zda tam dřevorubci pracují. Hned jak otec odešel kousek po břehu, objevil se poříční Sláva Smrt, kamarád mého otce. Podíval se na pramen a na firmu. Na jedné byl červeně Vojtěch Husa Hladná jako majitel dřeva, na druhé černě Vojtěch Husa Hladná, což značilo, že ploul jako vrátný. Povinností poříčného bylo znát všechny vrátné. Podíval se na pramen a hned volal: "Pane Hrdlička, okamžitě ke břehu. Vojta na pramenu není." A to už otec vykoukl z vrbiček a volal: "Slávo, já jsem tady, mám je v dohledu a řídím je ze břehu."

Tehdy platil zákon, že vrátný musí mít pramen a plavce v dohledu. Může je řídit i ze břehu, pokud tomu pramenu stačí v chůzi."

Rozhovor Anity Crkalové o voroplavbě a plavecké rodině Husů najdete ZDE.

Na památku plavcům z Hladné vzniklo pamětní místo VLTAVA VYPRÁVÍ - VORAŘSTVÍ NA HLADNÉ.

 V roce 2022 získala obec Albrechtice titul Vesnice roku Jihočeského kraje a získala též ocenění za udržování tradice vorařství. V říjnu 2022 bylo vytvořeno pamětní místo, autorem projektu a jeho realizátorem je Petr Mikšík. Z jasanového dřeva vyrobil lavičky ve tvaru vorových tabulí a informační tabuli. 30.září 2023 byla informační tabule doplněna o krásné dřevořezby plavců (vorařů) od uměleckého řezbáře Miloše Kohlíčka. Více informací ZDE.

Zpět na začátek stránky PLAVCI NA HLADNÉ.