Tradice voroplavby 

Příprava voru 

SPOLKY

Plavci (voraři), převozníci a šífaři zakládali spolky, které finančně podporovaly vdovy a sirotky po plavcích. První byl založen spolek Vltavan Praha (1871), další Vltavan Davle (1897), potom Vltavan Štěchovice (1898) a naposled jihočeský Vltavan Purkarec (1902). Ve spolcích jsou i ženy. Zastřešující organizací je nyní od roku 2000 "Vltavan Čechy" (prezident Ing.Jaroslav Camplík), který zajišťuje mezinárodní spolupráci s plaveckými spolky sousedních zemí. Spolková činnost plavců a šífařů je stále živá. Členové - Vltavané - v současnosti pořádají různé akce, ukazují vorařské řemeslo, stavějí vory i šífy. Ty už neslouží k převážení zboží. Dnes slouží jen milovníkům řeky k zábavě a ke krátkým výletům po Vltavě (Kamýk nad Vlt., Praha, Český Krumlov). 

První zcela nový šíf postavený podle původních projektů byl žehnám kardinálem Dominikem Dukou dne 20.9.2018 v Praze.

Žehnání šífu D.Dukou 2018, Vltavan Čechy Ing.Jaroslav Camplík


Prapor: každý spolek má svůj prapor s šerpou

Slavnostní uniforma: bílé kalhoty (sukně), červenobíle pruhovaná košile (halenka), červená šerpa, tmavě-modré sako, bílá čepice, černé punčochy a boty.

Uniforma Vltavanu - letní kroj

Uniforma Vltavanu - zimní kroj

Historie uniformy: v květnu 1847 vezl na své lodi podnikatel Vojtěch Lanna z Koloděj nad Lužnicí na Podolsko arcivévodu Štěpána s doprovodem. Arcivévoda tam poklepal na základní kámen řetězového mostu přes Vltavu. Při této příležitosti Lanna oblékl své lodivody do stejnokroje podobného uniformě francouzských námořníků. Most byl v r.1848 postaven a slavnostní uniforma plavců byla na světě. (Řetězový most byl před zatopením Podolska vodami Orlického jezera rozebrán a později znovu postaven na Lužnici u obce Stádlec. Je to funkční, památkově chráněná stavba.)


Fotografie ze života vltavanských spolků:


Mezinárodní spolupráce Vltavanu (prezident Ing. Jaroslav Camplík):


Sochy Vltavy

Lásku, obdiv a jistě i díky řece živitelce vyjadřují sochy Vltavy. Jedna stojí na Zdymadle u Dětského ostrova v Praze. Vltavu představuje roztančená dívka s kotvou u nohou. Na podstavci jsou další reliéfy čtyř dívek, symboly přítoků - Lužnice, Otavy, Sázavy a Berounky. Autorem je J. V. Pekarek, žák J. V. Myslbeka.

Další sochou Vltavy je kašna od sochaře Práchnera. Je umístěna ve zdi Clam-Gallasova paláce na Mariánském náměstí v Praze. Sedící dívka drží dva džbánky. Z nádoby v její pravé ruce vytéká voda do kašny, v levé ruce je zobrazena větší nádoba s proudem vody, jež alegoricky symbolizuje řeku Vltavu. Krásné dívce Pražané říkají láskyplně Terezka.


Patronem plavců je sv.Jan Nepomucký. (Je patronem všech řemesel, které mají co do činění s vodou - plavců, mlynářů, rybářů, zároveň také patronem mostů.) Sochu sv.Jana Nepomuckého můžeme vidět například pod Slapskou přehradou, v místě bývalých Svatojánských proudů. Na počest sv.Jana Nepomuckého probíhají v Praze v květnu Svatojánské slavnosti "Navalis". Letošní rok je také významný tím, že probíhají oslavy 300. výročí blahořečení sv. Jana Nepomuckého.

Socha sv.Jana Nepomuckého, pod Slapskou přehradou

Zahájení plavební sezóny 1.5.2021 - Vltavan Davle

Každoročně se v Praze na Karlově mostě konají tradiční Svatojánské slavnosti NAVALIS, kterých se zástupci spolků VLTAVAN vždy zúčastňují a jsou důležitou součástí slavnostního procesí z Pražského hradu přes Karlův most. Zde je několik fotografií z letošní akce 15.5.2021:


V Praze se také každoročně koná tryzna za utonulé plavce a šífaře. Níže je foto z r.1974 z knihy "Historie voroplavby v Čechách na řece Vltavě".



Propagační plavby

Plavba "Poslední vory na Vltavě" se uskutečnila v červenci 1971. Pořádalo ji lesnické a myslivecké muzeum Ohrada Hluboká nad Vltavou s tehdejší Československou televizí. Plavbu řídil zkušený vrátný Bohumil Sypal z Vyššího Brodu spolu se svými plavci. Plavba byla plánovaná z Vyššího Brodu do Týna nad Vltavou. Pro řadu nástrah a záludností, které neudržovaná řeka plavcům připravila, skončila plavba již v Boršově u Českých Budějovic.


Muzeum Týn nad Vltavou uspořádalo 3.května 1981 propagační plavbu vorového pramene z Hněvkovic do Týna n. Vltavou. Pramen postavil a splul vrátný Vojtěch Husa se syny Václavem a Miroslavem. Organizaci zajišťoval Karel Landík z Neznašova. O plavbu byl mimořádný zájem a měla velký úspěch.

Při první jarní plavbě se první vor zdobil májkou.

Děkujeme za fotodokumentaci Václavu Husovi ml. a Městskému muzeu Týn nad Vltavou.



Muzeum Hl. města Prahy uspořádalo postavení pramene v roce 2000 v rámci akce "Praha město na řece". Projížďky po Vltavě v Praze zajišťoval vrátný Jan Havel. K pacholčímu veslu se tehdy postavila žena Zlata Svobodová.


Lesnická firma LESS v roce 2011 postavila ve Štěchovicích pod vedením Ing. Trávníčka vorový pramen. Vrátným byl Jan Havel a cenné rady poskytl  poslední vltavský plavec Václav Husa z Albrechtické Hladné.  Pramen "sploul" ze Štěchovic do Prahy Výtoň k Náplavce. Zde zůstal pramen několik dnů pro potěšení milovníků Vltavy.

Fotogalerie z plavby Štěchovice - Jarov 2011, autor fotografií Jiří Faktor


Stejná firma LESS uspořádala vzpomínkovou plavbu i v červenci 2012. Pramen postavil jako věrnou kopii vorů svých předchůdců Ing. Jiří Trávníček se svými spolupracovníky. Vrátným byl Matěj Zapletal. Na stavbu pramenu dohlížel poslední vltavský plavec Václav Husa. Firma LESS chtěla připomenout umění, znalost a zkušenost plavců. Pramen byl zhotoven ve Štěchovicích a doputoval do Prahy Podskalí. Potom pramen dál plul až do Hamburku ke konkrétní dřevařské firmě, kde bylo dřevo prodáno. 

Fotogalerie z plavby Štěchovice - Zbraslav, autor fotografií Jiří Faktor


V červenci 2013 se uskutečnila propagační akce v Praze. Věrná replika vorového pramene byla postavena ve Štěchovicích a po Černé řece, jak plavci říkali Vltavě, doplula do Prahy na Výtoň, k Náplavce. Opět akci zajišťovala firma LESS. Stavbu vorů provedl Ing. Jiří Trávníček a vrátným byl opět Matěj Zapletal. Při projížďkách po Vltavě byl pramen tažen remorkérem.

Fotogalerie z plavby Zbraslav - Výtoň, autor fotografií Jiří Faktor

Propagační plavba firmy LESS. Na obrázku vpravo Václav Husa ml., synovec Václava Husy níže.

Václav Husa, Propagační plavba 2013, Praha

Všechny tyto plavby byly vzpomínkou na zaniklé plavecké řemeslo a ukázkou stavby vorů.

Dobové vorové prameny byly podstatně delší, měřily 130 - 150 m.


Plavci a folklor

Plavci organizovali oblíbené plavecké bály. Byli výborní tanečníci i zpěváci. Uměli se radovat ze života. Na plesech hrávala dechová hudba písničky nejen plavecké. Plesy končily opravdu až ráno.

Ženy zase pořádaly tzv. babské hody. To byla taneční zábava, kdy si do půlnoci vybíraly tanečníky ženy. Večer měl obvykle dané téma (veselka, pouť, maškarní průvod apod.). Bývaly to večery skutečně veselé.

Plavecké písně se týkají všech lidí od vody. To byli plavci šífaři, převozníci, mlynáři, rybáři, krajánci, sekýrníci, kameníci, formani a dřevorubci. Autorem písní jsou často sami plavci. Jsou to jednoduché někdy kostrbaté verše, které popisují různé příhody, které se kdysi kdesi staly. Vyprávějí o životě, práci, lásce, naději, zármutku i bolesti. Svými jednoduchými texty a lehce zapamatovatelnou melodií přežívají dodnes. Zpívávaly se v hospodách při harmonice a dnes je často zpívají trempové a kanoisti u táboráku s kytarou.

Vstávej má milá

Asi znáte píseň "Vstávej, má milá, už je den bílý..." Tato píseň byla plavci často považována za plaveckou "hymnu". Má hodně veršů a řadu variant. V každém kraji se zpívá trochu jinak. Poslední verše se týkají pověsti o chřešťovickém kostel sv. Jana na skále nad řekou. V pověsti se vypráví o tom, že když plavci při plavbě uslyší zvon z kostela, věští to neštěstí.

"Má milá vstala, snídani dala,

ještě mě k šífu vyprovodila.

Na špičku dala bílou kytičku,

bych nezapomněl na svou Aničku.

Poplav, má milá poplav ty se mnou,

abys poznala mou lásku věrnou.

Já nepoplavu, já se moc bojím,

je velká voda, že se utopím.

Neboj se milá, nejsi tu sama,

Jsou tu šífaři, jsem tu taky já.

Když jsme připluli k svatýmu Jánu,

Má milá chtěla ze šífu dolů.

Neboj se milá svatýho Jána,

Je to náš patron, plavců ochrana."


Plavci byli natolik hrdi na své řemeslo, že se to projevovalo i po jejich smrti. Např. nápisy na albrechtickém hřbitově, proslulém unikátní kapličkovou hřbitovní zdí. Zasloužil se o ni farář Vít Cíza, který zde působil v letech 1818-1853. Je také autorem veršovaných nápisů na každého zemřelého. Tak i na plavce:

Na plavce

lověk míní, Pán Bůh mění, tak se často stává.

Že míníme to neb ono, vůli naší měnívá.

Nebožtík ten ještě ten den chtěl do Prahy vyplouti.

Z pramene si zašel domů, potravu si nabrati,

Již na cestě cítil těžkost, přijda domů upadnul.

Průjem horem, dolem dostal, křečem hrozným podlehnul.

Než lékařská pomoc přišla, již byl celý zmodralý.

Zaopatřen byv svátostmi, byl zničen od cholery.

Místo Prahy musel plouti do oborů věčnosti.

Bože! přijmiž ho na milost, uděl věčné radosti.

Protož bděme ve dne v noci, nevíme dne hodiny,

Když si na nás smrt zakývá, pojme v věčné dědiny."

(Plavec Tomáš Novotný z Hladné č.17 zemřel v r.1850 při epidemii cholery v Albrechticích).


Vyhlídkové plavby na voru

Prožitek plavby na vorech si můžete dopřát v Českém Krumlově, kde voroplavbu provozuje společnost

VOROPLAVBA Radek Šťovíček www.voroplavba.cz

Závěrem

Naši předkové byli dobří hospodáři. Využívali sílu řeky pro dopravu, ve mlýnech, na pilách a v elektrárnách. Řeku milovali, starali se o ni, chránili ji, nikdy jí neubližovali. Žili v dokonalém souladu s přírodou.

Plavecká komunita nebyla početná. V době největší slávy (1850- 1910) uvádějí demografické statistiky 2000 osob, které označují jako své hlavní povolání plavbu. Po první světové válce po r.1918 tento počet klesl na 250. 

V r.1960 dostavbou Orlické přehrady voroplavba zcela skončila. Přehrada nám vzala průzračně čistou, krásnou, kouzelnou, živou Vltavu a zanechala nám často poloprázdná jezera.

O to, aby toto staré řemeslo neupadlo v zapomnění, dbají spolky VLTAVAN.

Významnou roli v tomto hrají také vorařské muzea: Muzeum hl.m. Prahy - Podskalská celnice na Výtoni, Muzeum Vltavanu Davle, dále na Vltavě Městské muzeum Týn nad Vltavou, Síň voroplavby v Purkarci a Muzeum lesnictví, myslivosti a rybářství na Zámku Ohrada v Hluboké nad Vltavou. Na řece Otavě je to Muzeum středního Pootaví Strakonice a Muzeum řeky Otavy a voroplavby na zámku Střelské Hoštice.


Model vorového pramenu z rukou Vojtěcha Husy


Muzejní expozice seznamují veřejnost s řemeslnou dovedností a drsnou romantikou

 souboje člověka s přírodními živly.


Zpět na začátek stránky TRADICE VOROPLAVBY.