Kurz Vorař - stavitel vorů

17.06.2024

Od 27. května do 16. června 2024 se konal rekvalifikační kurz Vorař - stavitel vorů pořádaný Střední odbornou školou Jarov, Praha 9. U Berounky se účastníci kurzu učili připravit klády na vázání do vorových tabulí, pak je čekalo vázání vorových tabulí na vodě a tzv. strojení vorového pramene. V této fotoreportáži popisuji výrobu vorů krok za krokem, resp. kládu za kládou :)

Za skvělé praktické zaškolování děkuji Petru Voráčovi (SOŠ Jarov), Janu Pöschlovi, Josefu Nachlingerovi (Vltavanu Purkarec), Petru Marvalovi (Dělnická beseda Havlíček Řevnice), studentům SOŠ Jarov a šikovným kolegům - spolužákům. 

A jaký je konkrétní postup přípravy vorů?

  • Práci na přípravě klád předcházela důležitá fáze - zajištění houžví. To se dělává v zimě, obvykle do poloviny března (kvůli míze ve stromech).  Uřízly se mladé tenké stromky, nejčastěji smrčky. Ty se pak napařovaly nad ohněm a na speciální koze (veřtatu) se pomocí kniklu (knytlu, kmiklu, roubíku) natáčely tak, aby se narušily rostlinné pletence. Tím ze stromku vzniklo pružné, velmi odolné a pevné dřevěné lano, kterým plavci vázali vory. Dřevo dřevem se vázalo! Dva týdny před vázáním vorů se houžve musely máčet, aby nebyly křehké a nelámaly se. 
  • Po zajištění dřeva se klády přivezly na místo zpracování, odkorňovaly se lopatkami, (ryčkami, škornami) a pořízy. Dříve se tato práce dělala již v lese a plavci na vazištích vorů pracovali již s odkorněnými kládami. Klády (kulatina) se poté zarovnaly (zkrátily) na stejnou délku (tentokrát 11 metrů). 
  • Pak se na předním konci klád vyřezávaly (dříve sekyrou oušeňačkou vysekávaly, tzv. děrovaly) otvory - ušení, oušení pro provlečení malých tyček, tzv. vořin
  • Klády, které budou první vorové tabuli (předáku) se na začátku seříznou, tzv. podčelí, aby nedrhly o dno nebo při průjezdu vorovou propustí.
  • Na konci klád se vyřezávají (dříve se opět ručně vysekávaly) tzv. žabky. Jsou prohlubně v kládě, do kterých se nebozezem (pochopem) vyvrtávají otvory pro provlékaní houžví.
  • Klády se na vazišti (místo pro vázání vorů) otáčí a posunují pomocí manipulačních háků (obracečů, vendelháků).
  • Ze zbylých částí uřízlých klád se připravují kolíky, tzv. sluky, kterými se budou upevňovat houžve.
  • Dlouhá kláda se přeřízla podélně na polovinu, aby vznikly tzv. svlaky, kterými se bude později příčně zpevňovat již svázaná vorová tabule.
  • Uříznou se konce tenčích klád na výrobu palic (pro narážení kulatiny na vořiny).
  • Klády se svalují postupně do vody a tam se spojují tenkými kládami, tzv. vořinami. Nejprve se navléknou na vořinu návlačku a poté se protisměrně pomocí palice upevňují druhou vořinou zvanou narážka a na koncích se zaklínují.
  • Podélně vedle vořin se ještě upevní svlak - příčná kláda upevněná houžvemi.
  • Dále se připravují  nožice, do kterých se budou upínat vesla při tzv. strojení vorů na vodě. Ty se pak na vodě při tzv. strojení voru upevní do svlaků: na předním svlaku dvě vesla, na zadním svlaku předáku jedno veslo, tzv. ve slabejch neboli opačina.  Na zadních patách zadáku nožice pro veslo také zvané opačina.
  • Jednotlivé tabule se seřadí, tzv. zastaví, za sebou. Poté se spojí žabky na zadních patách předáku s ušením na začátku slabáku, a to pomocí delších houžví střihovic. Vznikne tak tzv. střih.
  • Mezi předák a slabák (tedy první a druhou vorovou tabuli) se upevní krátká kláda zvaná vejpona, která zabraňuje najetí vorů nad nebo pod sebe.
  • Z vybraných kulatin se vysekávala sekyrou šiřočinou 4 vesla (vrátenské, pacholčí, ve slabejch a na zadák). Nyní se k tomu využívají motorové pily. Vesla se poté upevní do nožic a vyváží se tzv. na palec. Spodní část vesla se seřízne (podčelí), aby veslo nedrhlo o dno.
  • Velmi náročným krokem je výroba šreku - brzdového zařízení. Bývalo na třetí a předposlední vorové tabuli a sestávalo (velmi zjednodušeně řečeno) z otvoru (škouly) mezi kládami, kládou válcem posunujícím se na kládě zvaná podjížd a jehlou (jáhlou) - tenčí kládou, která se zapichovala kolmo do škouly a drhnutím o říční dno vorový pramen brzdila. Ke šreku také  patří palice pro manipulaci.
  • Na vorové tabule se uloží náklad dřeva a obvykle na něj ohniště z obrácených travních drnů.
  • Nakonec se z kulatiny a slabých klád připravila lavička, dále upevnění firmy (cedule) pro označení vorového pramene.
  • Když si představím, že toto vše se dělalo ručně, pomocí pil břichatek (kaprovek) či obloukovek a sekyr (širočin a oušeňaček - kladařek), a to v malé partě 4-5 plavců a vorový pramen míval například 6 i více vorových tabulí, tak je těžké uvěřit tomu, že zkušení plavci byli schopni připravit klády, svázat vorové tabule a vystrojit je (doplnit vesla, lavici, ohniště, firmu apod.) za 3 dny!


Anita Crkalová (Husová), účastnice kurzu

Fotoreportáž: 

Za fotodokumentaci děkuji V. Husovi, J. Crkalovi, J. Bílkovi, P. Voráčovi, L. Ambrosovi, P. Marvalovi, S. Vondráčkovi.