Kurz Vorař - stavitel vorů

Od 27. května do 16. června 2024 se konal rekvalifikační kurz Vorař - stavitel vorů pořádaný Střední odbornou školou Jarov, Praha 9. U Berounky v Zadní Třebáni se účastníci kurzu učili připravit klády na vázání do vorových tabulí, pak je čekalo vázání vorových tabulí na vodě a tzv. strojení vorového pramene. V této fotoreportáži popisujeme výrobu vorů krok za krokem, resp. kládu za kládou :)

Za skvělé praktické zaškolování děkujeme Petru Voráčovi (SOŠ Jarov), Janu Pöschlovi a Josefu Nachlingerovi (Vltavanu Purkarec), Petru Marvalovi (místopředseda Dělnické besedy Havlíček Řevnice), studentům SOŠ Jarov a šikovným kolegům - spolužákům. 

A jaký je konkrétní postup vázání vorů?

Práci na přípravě klád předcházela důležitá fáze - zajištění houžví. To se dělává v zimě, obvykle do poloviny března ("než přijdou stromky do mízy").  Uřízly se mladé tenké stromky, nejčastěji smrčky. Ty se pak napařovaly nad ohněm a na speciální koze (veřtatu) se pomocí kniklu (knytlu, kmiklu, roubíku) natáčely tak, aby se narušily rostlinné pletence. Tím ze stromku vzniklo pružné, velmi odolné a pevné dřevěné lano, kterým plavci vázali vory. Dřevo dřevem se vázalo! Dva týdny před vázáním vorů se houžve musely máčet, aby nebyly křehké a nelámaly se. 

Po zajištění dřeva se klády přivezly na místo zpracování, odkorňovaly se ryčkami  (želízky, škornami). Dříve se tato práce dělala již v lese a plavci na vazištích vorů pracovali již s odkorněnými kládami. 

Klády (kulatina) se poté zarovnaly (zkrátily) na požadovanou stejnou délku (tentokrát 11 metrů). (Jeden metr je přidán na ušení a žabku, zbývá tedy 10 metrů zdravého dřeva).

Pak se na předním konci klád vyřezávaly (dříve sekyrou oušeňačkou vysekávaly, tzv. děrovaly) otvory - ušení (oušení) pro provlečení malých tyček, tzv. vořin.

Klády, které budou na první vorové tabuli (předáku) se na začátku seříznou (uřízne se jim vepředu spodní hrana šikmým řezem), tzv. se podčelí, aby nedrhly o dno nebo při průjezdu vorovou propustí.

Na konci klád se vyřezávají (dříve se opět ručně vysekávaly) tzv. žabky. Jsou to prohlubně v kládě, do kterých se nebozezem (pochopem) vyvrtávají otvory pro provlékaní houžví. Otvory pro houžve se vrtají vodorovně. 

Klády se na vazišti (místo pro vázání vorů) otáčí a posunují pomocí manipulačních háků - lopatek (obracečů, venháků).

Ze zbylých částí uřízlých klád se připravují kolíky, tzv. sluky, kterými se budou upevňovat houžve.

Dlouhá kláda se přeřízla podélně na polovinu, aby vznikly tzv. svlaky, kterými se bude později příčně zpevňovat již svázaná vorová tabule. (Dříve se spíše používaly menší klády, které se z jedné strany otesaly, aby dobře držely na vorové tabuli.)

Uříznou se konce tenčích klád na výrobu palic (pro narážení kulatiny na vořiny).

Klády se svalují postupně do vody a tam se spojují tenkými kládami, tzv. vořinami. 

Klády se ve vodě nejprve navléknou na vořinu zvanou návlačku skrze dříve připravené ušení a poté se protisměrně pomocí palice upevňují druhou vořinou zvanou narážka a na koncích se zaklínují. (Palice pro narážení kulatiny na vořiny se vyrobí z tenčích konců klád.)

Dále se připravují nožice (pro vesla), které se upevní do svlaku. Na předním svlaku dvě vesla, na zadním svlaku předáku jedno veslo, tzv. ve slabejch neboli opačina. Na zadních patách zadáku nožice pro veslo také zvané opačina. 

Z vybraných kulatin se vysekávala širokou sekyrou nebo širočinou 4 vesla (vrátenské, pacholčí, ve slabejch a na zadák). Nyní se k tomu využívají motorové pily.

Na vorovou tabuli se podélně vedle vořin za ušení upevní houžvemi a slukami svlak s nožicemi, tzv. veslice.

Vesla se poté upevní do nožic a vyváží se tzv. na palec. Po vyvážení vesla se vysekne zarážka (tzv. zámek), aby veslo z nožice nesjíždělo do vody. Spodní část vesla se seřízne (podčelí), aby veslo nedrhlo o dno a při naražení na dno nebo kámen sklouzlo směrem nahoru a nezlomilo se.

Nožice se nahoře zakončí houžví svázanou do osmičky, tzv. korunkou, aby veslo nevyskočilo ven z nožice.

Na zadních patách zadáku se upevní do svlaku nožice pro veslo na zadáku.

Pro okamžiky, kdy veslo nebylo potřeba, se vyrobí z houžví poutka, tzv. vojtěžky, do kterých se upevní rukojeť vesla, takže peruť vesla je nad vodou.

Na vorové tabule se uloží náklad dřeva a na něj ohniště z obrácených travních drnů.

Jednotlivé tabule se seřadí, tzv. zastaví, za sebou. Poté se spojí žabky na zadních patách předáku s ušením na začátku slabáku, a to pomocí delších houžví střihovic (střihovnic). Vznikne tak tzv. střih.

Mezi předák a slabák (tedy první a druhou vorovou tabuli) se upevní krátká kláda zvaná vejpona, která zabraňuje najetí vorů nad nebo pod sebe.

Velmi náročným krokem je výroba šreku – brzdového zařízení. Bývalo na třetí a předposlední vorové tabuli a sestávalo z otvoru mezi kládami (škouly), válce posunujícím se na kládě zvaná podjížd, z lyžin (ližin), ouvínu, psa (hastrmana, čerta) a jáhly - tenčí klády, která se zapichovala kolmo do škouly a drhnutím o říční dno vorový pramen brzdila. Ke šreku také patří palice pro manipulaci

Nakonec se z kulatiny a slabých klád připravila lavička.

Jedním z posledních kroků tzv. strojení pramene, je upevnění firmy neboli označení vorového pramene (nahoře majitel dřeva, dole jméno vrátného). 

Spojení vorových tabulí se ještě posílí tzv. rozvorou (pabuzou, přinucením), aby lépe vorový pramen držel především v meandrech řeky.

 .... a nyní může vorový pramen vyplout.

Když si představíme, že toto vše se dělalo ručně, pomocí pil břichatek (kaprovek) či obloukovek a sekyr (širokých nebo širočin a oušeňaček - kladařek, děrovaček), a to v malé partě 4-5 plavců a vorový pramen míval často 6-10, mnohdy i více vorových tabulí, tak je těžké uvěřit tomu, že zkušení plavci byli schopni připravit klády, svázat vorové tabule, vystrojit je (doplnit vesla, lavici, ohniště, firmu apod.) a zhotovit pramen dlouhý cca 120 m za 3 dny!

Fotoreportáž: 

Za fotodokumentaci děkujeme J. Bílkovi - Vltavan Davle, V. Husovi, A. a J. Crkalovým,  P. Voráčovi a L. Ambrosovi (SOŠ Jarov), J. Nachlingerovi (Vltavan v Purkarci) P. Marvalovi, Stanislavům Vondráčkům (Vltavan v Praze).