Vory a voroplavba

Voroplavba neboli dopravování dřeva plavením po řekách pomocí vorů (vorových tabulí)  původně sloužila také k přepravě soli a ryb.

Opracované klády se svazovaly do jednotlivých tabulí, ty se na sebe navázaly a vznikl tak vor, správně řečeno vorový pramen. Po doplutí (např. ze Šumavy do Prahy) se pak tabule klád "rozvázaly" a bylo tak k dispozici dřevo, většinou určené pro stavební účely. Tzv. "plavené dřevo" mělo totiž vysokou kvalitu a odolnost. K vázání vorů se používala houžev - tj. "lano", které vzniká kroucením mladého smrčku nad ohněm. Později se používal k vázání drát.

Vorař, tzv. plavec musel být fyzicky zdatný, obratný, spolehlivý a zodpovědný. Musel milovat řeku a naučit se jí číst. "Plavečinu" se učil u zkušeného vrátného - vůdce vorů. 

Když jeho vrátný uznal, že řemeslo už zná, byl přijímán do společnosti plavců. Tento obřad byl označován jako křest. Probíhal takto: v hospodě, kde se při plavbě nocovalo, byl uchazeč uložen na lavici a "kmotr", jehož funkci zastával nejzkušenější vrátný, mu uštědřil houžví tři rány. A přitom recitoval: "První rána za císaře pána, druhá rána za knížete pána (nebo jiného majitele panství), který nám práci dává, třetí rána za plavce, kteří tě přijímají mezi sebe." Nový plavec koupil tuplák (litr) piva. Nejdříve dal připít kmotrovi, pak svému vrátnému a nakonec ostatním plavcům.

Zkušený plavec se mohl stát vrátným. Vrátný - to je vůdce vorů, který složil - na doporučení jiného zkušeného vrátného - zkoušky u paroplavební společnosti v Praze. Označení "vrátný" je odvozeno od slova "vrata", to je součást vorové propusti (šlajsny), která se při proplouvání pramenů (vorů) nebo lodí otevírá. Zkoušky byly náročné, trvaly tři dny. Obsahovaly část teoretickou i praktickou. Plavec úspěšným složením zkoušky získal patent (licenci),  stal se vrátným, a tím zodpovědným za celý pramen, za plavce i za náklad. Licence se vydávala na celou řeku nebo na její úseky. 

Na každém vorovém pramenu vždy musela být uvedena firma majitele pramenu (psaná červeně) a firma vrátného (psaná černě), dobře čitelná z břehu. Každý vorový pramen podléhal říční kontrole a bez přítomnosti vrátného nesměl plouti.

Vltavský pramen byl široký 5m, dlouhý obvykle 130m. Sestaven byl z 5-10 vorů (tabulí).

Ilustrace z Vltava: Panoramatická mapa toku Vltavy. Průvodce památkami a dějinami Povltaví. ATP 2000,Geoclub

První vor - předák. Byla tam 2, někdy 3 vesla, vlevo vrátenské, vpravo tzv. pacholčí.

Druhý vor - slabák. Zde byly uvedené firmy a ohniště (plavci někdy vařili kávu nebo polévku, jen z říční vody). A při noční plavbě musel vždy trvale hořet oheň - světelná signalizace pro event. jiná plavidla na řece.  Ale plavci raději pramen "chytali" (přivazovali) ke břehu, u některé plavecké hospody, kde také přespávali. V každé plavecké hospodě v povodí byli plavci vždy přijímáni v jakoukoliv denní i noční dobu jako členové rodiny. 

První a druhý vor byl spojen upevněným veslem (nazývaným "opačina" nebo "ve slabejch").

Třetí vor - šrekový. Šrek čili brzda. To byla kláda, několik metrů dlouhá, která se při zastavování pramene nořila do vody mezi klády vorů a drhnutím o dno koryta řeky brzdila.

Další vory se označovaly "ve střídě" - Byly určeny pro náklad.

Předposlední vor - opět šrekový.

Poslední vor - zadák. Zde bylo 1 veslo (kormidlo).

Na každou plavbu nosili plavci každý ve svém ruksaku nářadí s sebou.   

Příprava houžví - kroucením mladých smrčků nad ohněm vznikne jakési pevné a levné lano, které se používalo k vázání vorů. V pozdějších letech houžve nahradil drát.

Vázání vorů houžvemi.

Stavba voru


Naložené prameny vrátný předal v přístavu Smíchov, plavce vyplatil a všichni se vraceli domů. Někteří vlakem, někteří pěšky po plaveckých stezkách, zvaných plavečnice nebo šlapanky. 

Plavci nosili pracovní oblečení podobně jako lesní dělníci. Ostatně i oni v zimě často pracovali v lese. Chodili bosi nebo nosili holínky. Nenosili ponožky, ale používali onuce, tj. kus seprané látky, do kterého se noha zabalila.  

Vory ve Svatojánských proudech

Posádka na vorovém pramenu: 1 vrátný a 2-3 plavci.

Vorařina či vorařství, plavci nazývaná "plavečinou", byla práce týmová, těžká a náročná. Někdy i velmi nebezpečná, např. při náhlé změně počasí jako je silný vítr, prudký déšť a bouřka. Ale byla to práce velmi krásná a výjimečná. Málokterý plavec na ní vzpomíná s neláskou. Asi je to tím, že řeka v každém okamžiku udivuje a okouzluje svou velkolepostí a nekonečnou krásou ty, kteří ji milují.

Pozn. Označení plavec se používá již od 14 st. Vorař je nové označení vzniklé až v 50.letech 20 století. Proto pamětníci vždy mluví o sobě jako o plavcích (někdy také "prameňácích") a své řemeslo nazývají plavečinou apod.

A protože řeka bývala velmi proměnlivá, tak plavci rozlišovali podle stavu vody pro plavbu "různé vody"malá - pro plavbu nevhodná, normální - pro plavbu vhodná, břežní - pro plavbu dobrá, rozmarní - jen pro zkušeného vrátného vhodná, záslapní - vhodná jen pro velmi zkušeného vrátného, velká - zcela nevhodná pro plavbu. Podle stavu vody se odhadovala doba plavby, nejčastěji z Týna nad Vltavou do Prahy. Obvykle trvala tři až čtyři dny. Kromě nákladů dřeva na vorech často cestovali výletníci i obchodníci, hokynářky apod.

Někdy se na vorech stavěl stan. Samozřejmě na nákladu, aby byl v suchu. Sloužil k odpočinku žen nebo občas i k úkrytu plavců při nepřízni počasí.


Železniční doprava postupně voroplavbu vytěsňovala.  Výstavba Vltavské kaskády pak zcela ukončila voroplavbu na Vltavě.



Model vorového pramene, vyrobil Vojtěch Husa 


Zpět na začátek stránky VOROPLAVBA.