Vorový pramen pod Zvíkovem. Vlevo vrátný Vojtěch Husa, 1942.
Vory a voroplavba
Voroplavba neboli dopravování dřeva plavením po řekách pomocí vorů (vorových tabulí) původně sloužila také k přepravě soli a ryb.
Opracované klády se svazovaly do jednotlivých tabulí, ty se na sebe navázaly a vznikl tak vor, správně řečeno vorový pramen. Po doplutí (např. ze Šumavy do Prahy) se prameny i s nákladem předaly objednavateli, pak se tabule klád "rozvázaly" a bylo tak k dispozici dřevo, většinou určené na prodej pro stavební i jiné účely. Tzv. "plavené dřevo" mělo totiž vysokou kvalitu a odolnost. V přístavu byly prameny předány, plavci dostali mzdu a vraceli se domů. Většina vlakem, někteří pěšky po plaveckých stezkách zvaných plavečnice neboli šlapanky.
Plavba s nákladem do Prahy a návrat domů se označoval jako "ráz".
Vorař, tzv. plavec musel být zdravý, fyzicky zdatný, obratný, spolehlivý a
zodpovědný. Musel milovat řeku a naučit se jí číst. "Plavečinu" se učil u
zkušeného vrátného - vůdce vorů.
Když jeho vrátný uznal, že řemeslo už zná, byl přijímán do společnosti plavců. Tento obřad byl označován jako křest. Probíhal takto: v hospodě, kde se při plavbě nocovalo, byl uchazeč uložen na lavici a "kmotr", jehož funkci zastával nejzkušenější vrátný, mu uštědřil houžví tři rány. A přitom recitoval: "První rána za císaře pána, druhá rána za knížete pána (nebo jiného majitele panství), který nám práci dává, třetí rána za plavce, kteří tě přijímají mezi sebe." Nový plavec koupil tuplák (litr) piva. Nejdříve dal připít kmotrovi, pak svému vrátnému a nakonec ostatním plavcům.
Zkušený plavec se mohl stát vrátným. Vrátný - to je vůdce vorů, který složil - na doporučení jiného zkušeného vrátného - zkoušky u paroplavební společnosti v Praze. Označení "vrátný" je odvozeno od slova "vrata", to je součást vorové propusti (šlajsny), která se při proplouvání pramenů (vorů) nebo lodí otevírá. Zkoušky byly náročné, trvaly dva dny. Obsahovaly část teoretickou i praktickou. Plavec úspěšným složením zkoušky získal patent (licenci), stal se vrátným, a tím zodpovědným za celý pramen, za plavce i za náklad. Licence se vydávala na celou řeku nebo na její úseky.
Na každém vorovém pramenu vždy musela
být uvedena firma majitele pramenu (psaná červeně) a firma vrátného (psaná
černě), dobře čitelná z břehu. Každý vorový pramen podléhal říční kontrole a bez přítomnosti vrátného nesměl plouti.
Vltavský vorový pramen byl široký cca 5m, dlouhý obvykle 130 - 180 m. Sestaven byl z 5-10 vorů
(tabulí), jejichž tvar byl kónický, vepředu užší, vzadu širší.
Sloužil k přepravě nákladu, především dřeva. A také někdy pro dopravu lidí, např. obchodníků nebo turistů.
Ilustrace z Vltava: Panoramatická mapa toku Vltavy. Průvodce památkami a dějinami Povltaví. ATP 2000,Geoclub
První vor se nazýval PŘEDÁK. Byla tam 2, někdy 3 vesla, vlevo vrátenské, které obsluhoval vrátný (vůdce vorů), vpravo tzv. pacholčí (pro služebně mladšího plavce, pacholka).
Druhý vor se nazýval SLABÁK. Na něm bylo ohniště, kde si plavci vařili kávu nebo polévku (přímo z říční vody). Při noční plavbě musel vždy hořet oheň jako světelná signalizace pro jiná plavidla. (Ale plavci raději pramen "chytali" (přivazovali) ke břehu u některé plavecké hospody, kde také přespávali. V každé plavecké hospodě v povodí byli plavci vždy přijímáni v jakoukoliv denní i noční dobu jako členové rodiny.)
Na slabáku byl také název firmy - označení majitele dřeva a vrátného. Bylo zde umístěno protisměrné veslo, tzv. "opačina" neboli "v slabejch".
První a druhý vor byl napevno spojen tzv. vejponou, která zajišťovala bezpečné proplutí vorovou propustí ("šlajsnou").
Třetí vor se nazýval ŠREKOVÝ. Byla na něm brzda neboli "šrek" - to byla kláda 3 - 7 m dlouhá, která se při zastavování pramene nořila do vody mezi klády vorů a drhnutím o dno koryta řeky celý vorový pramen brzdila.
Další vory byly určeny pro NÁKLAD, nejčastěji dřevo. Říkalo se jim "na střídě".
Na předposledním voru byla opět brzda neboli šrek.
Poslední vor se nazýval ZADÁK. Zde bylo jedno veslo (kormidlo).
Vorové tabule byly spojeny houžvemi (lana ze zkroucených kmínků mladých smrčků), později drátem.
Místům na břehu řeky, kde se prameny
sestavovaly, se říkalo "vaziště (splaz, holcplaz)"
Posádku na pramenu tvořil 1 vrátný (kapitán plavby, který měl oprávnění a znalosti nutné k řízení vorového pramene) a 2 - 4 "plavci" (voraři).
Na každou plavbu nosili plavci každý ve svém ruksaku nářadí s sebou.
Ilustrace z knihy Plavecké historky z Vltavy a Otavy. R. Velková - Fröhlich, J., 2003
Příprava houžví - kroucením mladých smrčků nad ohněm vznikne jakési pevné a levné lano, které se používalo k vázání vorů. V pozdějších letech houžve nahradil drát. Fotografie z propagační plavby pro Městské muzeum v Týně nad Vltavou, 1981.
Stavba - vázání vorových tabulí pro propagační plavbu do Týna nad Vltavou 1981.
Plavci nosili pracovní oblečení podobně jako lesní dělníci. Ostatně i oni v zimě často pracovali v lese. Chodili bosi nebo nosili holínky. Nenosili ponožky, ale používali onuce, tj. kus seprané látky, do kterého se noha zabalila.
Vory ve Svatojánských proudech
Voroplavba či vorařství, plavci nazývaná "vorařinou" nebo "plavečinou", byla práce týmová, těžká a náročná. Někdy i velmi nebezpečná, např. při náhlé změně počasí jako je silný vítr, prudký déšť a bouřka. Ale byla to práce velmi krásná a výjimečná.
Málokterý plavec na ní vzpomíná s neláskou. Asi je to tím, že
řeka v každém okamžiku udivuje a okouzluje svou velkolepostí a nekonečnou krásou ty, kteří ji milují.
Pozn. Označení plavec se používá již od 14 st. Vorař je zřejmě novější označení, byť se objevuje i v některých lidových písních. Pamětníci vždy mluví o sobě jako o plavcích (někdy také "prameňácích") a své řemeslo nazývají plavečinou apod. Označení "vorař" neměli v oblibě, oni "nevorali, ale plouli".
A protože řeka bývala velmi proměnlivá, tak plavci rozlišovali podle stavu vody pro plavbu "různé vody": malá - pro plavbu nevhodná, normální - pro plavbu vhodná, břežní - pro plavbu dobrá, rozmarní - jen pro zkušeného vrátného vhodná, záslapní - vhodná jen pro velmi zkušeného vrátného, velká - zcela nevhodná pro plavbu.
Podle stavu vody se odhadovala doba plavby, nejčastěji z Týna nad Vltavou do Prahy. Obvykle trvala tři až čtyři dny. Kromě nákladů dřeva na vorech často cestovali výletníci i obchodníci, hokynářky apod.
Někdy se na vorech stavěl stan. Samozřejmě na nákladu, aby byl v suchu. Sloužil k odpočinku žen nebo občas i k úkrytu plavců při nepřízni počasí. Na vorovém pramenu musela být vždy viditelná cedule s uvedením majitele dřeva (nahoře, červenou barvou) a vrátného (dole, černou barvou). Na fotografii A. Husová a M. Korbelová, Hladná, 40. léta 20. století.
Železniční doprava postupně voroplavbu vytěsňovala. Výstavba Vltavské kaskády pak zcela ukončila voroplavbu na Vltavě.
Model vorového pramene, vyrobil Vojtěch Husa
Rozhovor Anity Crkalové o voroplavbě a plaveckému rodu Husů najdete v podcastu MAXIM Pavla Vondráčka ZDE.
Zpět na začátek stránky VOROPLAVBA.
